Dětská kniha

Mojí milí ... dneska bych vám chtěl povyprávět o tom, jak jsme doma objevili Ameriku.
Knižní českou Ameriku.
Kdo by neznal Jiřího Trnku a jeho Zahradu.
No jasně, všichni víme o čem je řeč. Tajemná zahrada, nadávající kocour, parta kluků, nějaký slon v tom taky je ... no prostě Zahrada, o čem tu chceš jako Maaristaane psát?!
Nosit dříví do lesa se ti zachtělo?
Vlastně ano ... zachtělo.
Protože některé klasiky jsou tak klasické, až mi příjdou takové ... zapomenuté.
A dnes mám velkou touhu tuhlectu Zahradu připomenout. Prostě o ní musím napsat!

Poprvé jsem si ji uvědomil v našem bytě před pár měsíci, když se z ložnice začaly ozývat nadávky typu: "Ty lopatičko! Ty smetáčku, Ty darebáku. Ty kyblíčku!", které nakonec přerostly ve výhružky: "Týden jsem si nečistil zubý, kousnu Tě a dostaneš otravu krvé. A rozkoušu ti kalhotý a ty taky dostanou otravu krvé."
A také se ozýval smích a radost a prostě se z té ložnice linula dobrá nálada a Lucie a Hugo se prostě skvěle bavili. Tak jsem se připojil a poptal se, co to poslouchají.
Prý na našem CD s desítkami pohádek našli tuhle a že neví co to je, ale je to moc pěkný a vtipný a krásný a úžasný ... a že je tam tajemná zahrada a nadávající kocour a parta kluků a sloni ... a a a ... "to je Zahrada", řekl jsem, ale pak jsem se zamyslel a zjistil, že to vím jen díky tomu popisu a díky tomu, že jsem to byl já, kdo ji na to CD dal.
Uvědomil jsem si, že jsem ji vlastně nikdy nečetl ... a nepamatuji se, žebych ji někdy slyšel. Někde v hlubinách vzpomínek jsem si vzpomněl na animovaný film, ale abych z těch vzpomínek vydoloval více než jen zamlžený dojem, to zase ne.
A tak se stále častěji z rádia začal ozývat hlas Karla Högera, který si nás svým přednesem naprosto podmanil. To CD je namluvené naprosto geniálně, opravdu úžasně a nezapomenutelně a kdyby bylo namluvené někým jiným, nemohlo by nikdy v životě získat takové kouzlo, jako má právě tato nahrávka.
Inu, zatoužili jsme i po knize a vyrazili do knihkupcetví.
Ono se řekne: klasika! Ale zkuste si ji koupit! Leda tak prd!
Narazili jsme na knihkupce, který se snažil a hledal v počítači. "Vyprodané ... vyprodané ... vyprodané."
"Tak alespoň mluvené slovo", žadonili jsme a toužili po originálním CD s obalem.
"To nevyšlo", tvrdil nám a vnořil se opět do světla monitoru.
Šli jsme si prohlížet další knihy a vzdali se naději.

Po pár minutách za námi přišel a spiklenecky nás oslovil.
"Nedalo mi to a možná by se dalo něco dělat ..." začal a se zasněným výrazem se svěřil, jak v mládi hledal také takovou Zahradu a že jednu podobnou našel, ale že v dnešním světě takových Zahrad už moc není ... a já se taky zasnil a tahajíc se za plnovous si s ním zavzpomínal na svoje dětství a na hledání tajmených koutů ... no prostě, buďte rádi, že jste si tam v tu chvíli nekupovali knihy, protože to musel být hodně divný pohled na ty dva velký kluky, kteří vzpomínají na to, kterak byli kluci malí.
Jediné oko by nezůstalo suché :-) ale naštěstí jsme tam byli jen my a Lucie. A ta byla také ve své Zahradě.

Nakonec nám to CD sehnal ... Je to už pár dní, co nám tuhle pohádku pan Höger vypravuje a já si uvědomil, že jsem jí ještě neslyšel do konce. Pokaždé poctivě posloucháme od začátku a já u ni vždy usnu. Někdy dříve, někdy později, ale pravidelně.
Ne nudou, to vůbec ne. Je to tím kouzlem.

Přenese mě k brance, která odděluje ulici od divoké Zahrady a když do ní vstoupím, vkročím do snu. Přivítá mě Trpaslík (kterému zbyla jen trocha červené barvy na čepičce) a skřehotavý hlas vypelichaného kocoura: "Ty darebáku, ty uličníku", zavřu oči a jsem ten nejmenší z pěti kluků, kteří všichni byli stejně velcí a s vykulenýma očima čekám, co se mi tento večer ve snu zase stane. Možná jsem pohádku neslyšel do konce proto, že nikdy nekončí. Karel Höger vypravuje pořád dál a dál a nikdy nepřestává, jen přehrávač se uprostřed noci sám vypne, ale vyprávění pořád pokračuje.

Vlastně nechci to CD doposlouchat do konce. Chci věřit, že příběh nekončí, že mě čeká další dobrodružství a že ta Zahrada je nekonečná a stále mi má co nabídnout. Udržuje mě to v krásné iluzi, že ikdyž jsem velký, přesto jsem pořád jenom KLUK.

Jiří Trnka - ZAHRADA

Vypráví: Karel Höger
Nahráno 6.3.1962 ve studiu AR.
Remastering duben 2007
Vydal Supraphon

Jsou knihy, u kterých mám velký problém s jejich zařazením.
Je to ještě kniha pro Huga, nebo je to spíš perla pro dospívajícího mládence či jeho tátu?
Není v ní už moc násilí, nebo je to jen nutné připomenutí, že okolní svět může být trochu krvavý ... obzvlášť, když se toho násilí člověk dopouští ve jménu dobra ... spravedlivé rozhořčení nad podlými skutky intrikáře?

Pořád to nevím. Pořád si nejsem jistý, pro koho je tato kniha určena.
Zjišťuji, že jsem asi přecitlivělý otec, chránící své dítko před okolním světem a bojím se, že mu pokazím jeho nevinný pohled na náš Vesmír.

Nakonec si to Hugo vyřešil sám. Nakoukl do knihy, našel kaluž krve a knihu zavřel s pohoršeným výrazem: "Tati, tuhle knihu si nemůžeme číst, je tam krev!" a šel si hrát. Ale protože jsme si knihu půjčili v knihovně v dětském oddělení a napsal ji Robert Louis Stevenson, autor úžasného Ostrova pokladů, musím ji dát sem.
Když to shrnu, je to kniha pro kluky, kteří už nějakou tu useknuto hlavu viděli a nerozháže je pohled na hořící kočárek :-)

Prostě, nebuďme citlivky! Je to kniha úžasná, krásná a rozhodně stojí za pozornost.
Dokonce se nebojím říci, že se jedná o umělecké dílo.
Párkrát jsem přemýšlel nad tím, že každá stránka (no dobře, vynechal bych ty stránky s rozsekaným tělem a hořícím kočárkem - ikdyž ten kočárek ...) by obstála i jako zarámovaný obraz v pokoji a plnila by funkci zástupce umění. Učila by dospívající dítě vkusu a individualitě. Připomínala by mu den co den, že každý umělec má svůj styl a právě ten styl jej dělá vyjímečným.
Když se člověk ponoří do barev a linek obrazu, musí si prostě grafiku zamilovat. A není právě toto úkolem grafických románů? Naučit děti milovat ilustraci, kresbu ... nutit je toužit vzít pero a ztvárnit svůj svět na papír? Neměli bychom své děti obklopovat příklady a vytvářet jim inspirativní prostředí?
Ano, přiznávám, že tahle kniha si mě získla právě svojí ilustrací a až potom textem, příběhem.

Ikdyž i příběh (předkládaný nám pomocí veršů) je poučný a neméně důležitý.
Vypráví nám o dvou malých sígrech, kteří se pomalu a jistě vydávají na cestu zločinu. Odvážný a hrdý Robin nakonec uteče ze své rodné země a stane se z něj obávaný Pirát, kdežto úlisný a slizký Ben si vybuduje kariéru coby podvodný Lékárník. Každý si jde svojí cestou, aby se nakonec v dospělosti znovu setkali a povyprávěli o svých osudech. Chlubí se tomu druhému svými úspěchy a nabytým jměním. Zjišťují, jak moc se změnili od dob, kdy byli malí kluci. Ikdyž nás, němé pozorovatele, změny nepřekvapí, protože hned na začátku nám Robert Louis Stevenson jejich charakterové vlastnosti detailně představí a bylo nám jasné, kdo v co vyroste. Vše nakonec vygraduje v poučnou pointu, kdy slizký intrikář dostane přesně to, co si zaslouží a čestný pirát zabiják si jde dále svojí cestou. No prostě je to tak. Každý normální kluk sní o tom, kterak bude Pirátem, jen rozmazlení neprůbojní slizcí parchanti se chtějí stát Lékárníky.

Pirát a Lékárník
Napsal Robert Louis Stevenson a ilustoval Henning Wagenbreth
Z anglického originálu "Bobin and Ben: or, the Pirate and the Apothecary" přeložil Petr Putna
Vydalo 65. pole (2013, první vydání) v edici Políčko
www.65pole.cz
44 stran
Velký formát: 24 x 36 cm

Zase je tu tichý večer, kdy dětské oči zakryla únava a další přečtený příběh doprovodil malého Huga do kraje snů. Dnes večer se mu možná bude zdát o malé rezavé veverce, o utrženém knoflíku nebo o tom, kterak jemné podrbání kameného draka pod bradou přivedlo nad město déšť.
Ten přicházející sen snad umocní i skutečnost, že na naše okna dopadají potichounku kapky deště reálného.
Někdy to tak výjde.
Čtete o padajících kaštanech a barevném listí a přitom v kapse máte dva čerstvě najité hnědé kaštany z víkendové procházky a kočky na chodbě si hrají s tlejícím listem, který jste si přinesli na podrážce vlhkých bot. Někdy se v knize odehrává přesně to, co můžete spatřit tam venku za okny. O to více se smyšlené příběhy stávají skutečnými, o to více můžou být dětské sny uvěřitelnějšími.

Johanka z parku je přesně taková. Podzimní. Vhodná k tomu, vytáhnout ji z knihovny právě teď a spolu s dítky se zanořit do vyhřátých peřin a nechat se unášet slovy.
Slovy Ivony Březinové a povedenými ilustracemi Markéty Vydrové, které jsou nedílnou součástí příběhu.
Však právě kvůli ilustracím paní Vydrové jsme s Hugem po knize sáhnuli. Máme ji prostě rádi.
Líbí se nám, že na ilustracích nalezneme přesně to, co čteme na stránkách knihy.
Pokud autorka něco popisuje, ilustrátorka to nakreslí přesně tak, jak my si to představujeme.
Navozuje nám to pocit známého. Umožňuje nám to vzít si příběh za svůj, cítit se v knize jako doma, v našem vlastním parku.

Proto rádi uvěříme, že i ta naše veverka, která žije v lesíku opodál, se s námi může dorozumět mimosmyslovým vnímáním a že umí proměnit kmen stromu v dřevěné schodiště.
Musí to přeci umět, když vypadá přesně tak, jako ta Johanka z parku!
Ikdyž název knihy napovídá, že Johanka bude hlavní hrdinkou knihy, vlastně to tak není.
Naší pozornost na sebe bude (po celou doby vyprávění) strhávat výstřední babička Hermína, která v dešti nosí na hlavě koupací čepici s bambulí a po parku se prohání na koloběžce.
Neznalému oku by se babka mohlá zdát mírně cáknutá, ale pozorný čtenář hned od začátku tuší, že Hermína není cáklá (nebo dokonce trochu šílená), ale že je jen prostě svá.
A že řeší jednu záhadu, kterou před zbytkem své rodiny tají.

Ale co by to bylo za tajemství, kdyby nakonec nebylo odhaleno a to třemi sourozenci, kteří se svojí babičkou a rodičmi bydlí ve stejném domě, z jehož střechy pravidelně padají stále ty samé střešní tašky. Zrovna ty, které jsou přesně nad babiččinou postelí.

Nebudeme si nic nalhávat.
Není to tajemství velké jako Svět sám.
Není to tajemství s tak velkou silou, že po jeho odhalení si úlevně oddechneme a setřeme z čela pot.
Není to překvapivý příběh plný nečekaných obratů a zápletek.
Právě naopak.
Jedná se o knihu lehkou s jednoduchým rytmem. S takovým tím klidným rytmem, kdy se oči slastně zavírají a mysl se naopak otevírá ... snům.
Ale i takové knihy jsou potřeba a jsou milé našim srdcím. Protože v tom složitém životě našeho prvňáka je jednoduchost odpočinkové četby potřeba a v tomto případě neplatí, že jednoduché je zároveň hloupé.
Protože Johanka z parku není kniha hloupá, jenom si prostě na nic nehraje.
Je laskavá a čtivá. Leckdy nutí do radostného úsměvu.
Je to prostě kniha, kterou unavený táta moc rád čte svému synovi a u které si celou dobu neříká: "Boha jeho, to byla ale zase slátanina".
Kdepak ... mám ji rád ;-)

Johanka z parku
Napsala Ivona Březinová a ilustrovala Markéta Vydrová.
Vydalo nakladatelství Albatros roku 2012
1. vydání
86 stran
www.albatrosmedia.cz

Pro děti od 7 let.

Tento dnešní příspěvek bude asi celkem nevšední. Roztáhlý a upovídaný ... na knižní recenzi možná trochu až moc osobní. A přiznávám, že se mi nepíše moc lehko.
Cítím se, jakobych měl plivnou do tváře svému nejlepšímu kamarádovi, nebo mu nastavit nohu při finiši běžeckého závodu, pár metrů před cílem. Prostě se cítím jako mizera a ještě s tím jdu veřejně na denní světlo.
Ale tak nějak upřímně doufám, že během psaní těchto vět si ujasním svůj postoj, pravý a skutečný názor a před napsáním konečné tečky si uvědomím, že není tak zle a že jsem jen knižní hysterka. Ale začnu od začátku, protože i objevování nových knih má svůj příběh ...

Vydali jsme se na výlet a navštívili 24. Podzimní knižní veletrhv Havlíčkově Brodě.
Je to náše první návštěva jakéhokoliv knižního veletrhu a tak jsme si to náležitě užívali. Užívali jsme si i přípravu a malý Hugo, když se dozvěděl, že tam bude mít stáneknakladatelství Petrkov a že u nich bude k dostání pokračování knihy Dobrodružství pavouka Čendy, donesl z útrob svého pokoje prasátko nadité mincemi a začal přepočítávat své bohatství.
Trval na tom, že knihu si koupí sám, za své vlastní peníze. Prostě pýcha všech knihomolských rodičů :-)
Nakonec to dopadlo ale trochu jinak. Druhý díl sice měli, ale jen takové to miniaturní vydání do kapsy. A na knižní pidi rozměry my nehrajeme, my chceme velkou knihu. Pokud možno, tak co největší ;-) Rozhlédli jsme se po pultě a během chvilky odcházeli s jinou novinkou Pavla Čecha a to s Velkou knižní záhadou.

Šťastná náhoda tomu chtěla, že když jsme se po chvilce vraceli kolem stánku zpět, seděl tam za stolkem někdo charakteristicky rozcuchaný a usměvavý ... pan Čech osobně, s psacím perem v pohotovosti.
No, co vám budu povídat.
Podobně, jako jsme se cítili my, se asi cítí mladý hokejista, když potká Jaromíra Jágra, nebo stará důchodkyně, když na ulici spatří Karla Gotta ... Hugo se stydlivě schovával mámě za sukní a máma se bez jediného slova (a to je u ni co říci) zamilovaně uculovala od ucha k uchu skryta za sloupem.
Zachránil jsem rodinnou čest a s netušeným sebevědomím se vytasil s čerstvě zakoupenou knihou a požádal pana Čecha o autogram a věnování. Rozesmátý pan Čech mi podal ruku a zeptal se, co má Hugo rád.
Když se dozvěděl, že kočky a roboty, začal kreslit a psát.
Rázem se z obyčejné knihy stal rodinný poklad, který budou dědit další a další generace našich a Hugových (ještě nenarozených) potomků :-) Asi desetkrát jsme poděkovali a mohli celý veletrh prohlásit za ukončený, protože lepší už to být nemohlo. Nakonec jsme se ještě vydali do nedaleké galerie, kde souběžně s veletrhem probíhala i výstava obrazů pana Čecha.

Výstava byla krásná a obrazy mnohem hlubší a barevnější, než jak nám je dokáže zprostředkovat knižní reprodukce.
Poprvé, na vlastní oči, jsme viděli i autorovy umělecké objekty a byli z nich unešeni. To se prostě musí vidět, nádhera.

Nakonec pokročila doba, slunce začlo zapadat a my se museli vydat na nádraží, nasednout na vlak a zamířit domů. Ideální příležitost vytáhnout náš nový knižní příběh, začíst se do jeho obrazů a dlouhou cestu si zkrátit společnou četbou.
No a jsme u toho. U toho, proč jsem dnešní začátek tak zvláštně okecával. Jistě chápete, že po takto prožitém dni jsme čekali pomyslnou třešničku na dortu. Vyvrcholení celého dne, závěrečný ohňostroj a famfáry. No a ... třešnička byla, to určitě ano, ale ten ohňostroj se nějak nevydařil.
Nechápejte mě prosím špatně, ta kniha je moc hezká. Originální příběh, hezké zpracování ... ale (je mi to moc líto) není to (pro nás) nejlepší kniha pana Čecha. Já nevím, jak to správně říci, jak popsat ten pocit z knihy ... nejbližší je asi toto: v té knize je málo pana Čecha.
Velká knižní záhada mi příjde jako pocta knihám, které má Pavel Čech rád. Děj knihy se totiž odehrává právě na okopírovaných stranách z těch jeho oblíbených a na ně pak pan Čech dokresluje příběh svůj.

Ilustrace z různých knížek se přemisťují tam, kde nemají co dělat a tvoří vtipnou mozaiku i mých oblíbených knižních hrdinů. A pak se v příběhu objeví kocour Alfréd spolu s myšákem Kvídem a začne jejich zběsilá honička po stránkách knih v jedné knihovně.
Přeskakují z knihy do knihy, tu se prohání mezi Rychlými šípy, támhle se mihnou v pohádkách Boženy Němcové nebo potkají kapitána Nema.

A tady přichází to naše (moje a Lucchy) zklamání.
Čekali jsme větší zapojení dalších postav. Lucie to vystihla přesně. Čekala, že se myšák schová někomu do kapsy. Že se ilustrace z navštívených knih zapojí do honičky, budou pomáhat myšákovi a klást překážky pod pádící nohy kocoura. Ale ono ne. Na spoustě stran se objevují jen stopy utíkajících hrdinů a právě zde se objevuje ten můj pocit z toho, že je tu málo pana Čecha.
Omlouvám se za toto svoje rouhání, ale to, co jsme v téhle knize dostali, mi příjde jako málo.

Já vím, asi za to může celý ten náš skvěle prožitý den a spousta zážitků. Možná, že kdyby jsme knihu zakoupili normálně v knihkupectví a četli ji večer před spaním, budeme se na di dívat jinak, ale takto (nám dospělým) něco schází.

Naštěstí náš Hugo to vidí úplně jinak.
Jen co jsme knihu dočetli, chtěl ji přečíst znovu. Ukazoval mámě Tarzana a hned jí vysvětloval, že ti dva podivní kluci, kteří se dívají jak zápasí s opičákem, tam nemají co dělat. Prohlížel si trofeje na zdi u kocoura Alfréda a tvrdil, že ptáček na větvi je určitě živý a ne vycpaný, že toho kocour nedostal. Takže zde je vše přesně tak, jak má být. Malý kluk je nadšený a unešený do světa, který zná. Do nádherného světa pana Čecha a vůbec nevnímá to pošetilé a nepatřičné zklamání jeho rodičů.
Ne ... vůbec nelituji, že jsme knihu zakoupili a přiznávám, že naše zklamání je jen náš problém.
Vy to tak nemusíte vůbec vnímat a příběh z Velké knižní záhady se vám zapíše do srdce.
Proto bych vás rád poprosil ... neberte moje lamentování vážně a udělejte si názor sami.
Protože každá kniha Pavla Čecha si pozornost dítěte určitě zaslouží ...

Velká knižní záhada
Napsal a nakreslil Pavel Čech.
Vydal Petr Novotný - nakladatelství Petrkov roku 2014
1. vydání
84 stran
www.petrkov.c

Uplynulo už mnoho dní a velkých letních prázdnin od chvíle, kdy jsem byl malý kluk a bylo mi krásných deset let. Je to tak dávno, že už si vůbec nevzpomenu, jaký jsem to vlastně byl a co se mi v té době honilo hlavou.
Možná i tento fakt mne přivedl k otevření další dětské knihy. Knihy o desetiletém chlapci, kterého kamarádi přezdívají Manolito Brejloun. Byla to zvědavost, jakpak asi tráví svůj normální život malý kluk na předměstí Madridu?
Druhým faktem nejspíš bude naše uplakané podzimní počasí. Depkoidně zatažené nebe, rozečtená dospělácká kniha z deštivého severu, brzká tma ... dostal jsem chuť se zasmát. Smát se nahlas, nebo alespoň se pod vousy usmívat. No a do ruky se mi dostala právě tahle kniha. Slibovala spousty zábavy a milého humoru, rošťácký pohled na svět. Sem s ní, chmury pryč!

První, co mě napadlo bylo, že děti jsou všude na světě stejné. Hlavní město Španělska nebo vesnice na Moravě, všichni jsou to stejně naivní chytrolínové, nebojácní nekňubové či nechtění hrdinové běžného dne.
Manolito je normální kluk, který hodně času tráví se svým dědem, trápí se s existencí svého mladšího bratra Blbečka a bojí se výchovné facky (nebo vořecha) od své milující mámy. Občas domů příjde s rozbitými brýlemi a občas vypustí na svobodu svoje umělecké nadání v podobě barevných čar na chodbě domu. Jak jsem řekl, normální běžný kluk, jakých po světě běhá nepočítaně.
Ale tento kluk je naštěstí i vtipný kluk. Na svůj svět kouká se zdravou zvědavostí a ironickým nadhledem. A ústy (nebo spíše perem) spisovatelky Elviry Lindo nám celý svůj svět mile představuje. Představuje nám ho takovým způsobem, že jej prostě musíme mít rádi a na nějaký nečas za okny (nebo v srdci) prostě rychle zapomeneme.

Alespoň na krátký čas :-) Protože knížka je útlá (první díl z mnoha?) a pokud si ji nebudete šetřit, lze ji přečíst během jednoho večera.
Krátké příběhy Manolita Brejlouna prostě svůj účel splnily a náladu mi nejednou vylepšily. Nesmál jsem se sice hlasitě na celou místnost, ale úsměvy pod vousy jsem nešetřil.
A jsem za to moc rád ;-)

Manolito Brejloun
Napsala Elvira Lindo.
Ilustroval Emilio Urberuaga a přeložila Eva Šašková
Vydalo NakladatelstvíOmega roku 2014
1. vydání
Počet stran 208
www.knihyomega.cz

Ema a její kouzelná kniha se na náš noční stolek dostala tím nejlepším možným způsobem.
Byla nám darována. Přišla poštou s tím, že by se nám mohla líbit (moc děkujeme Petro!), že ji určitě oceníme. A darované knihy mají jednu výhodu oproti těm, které si sami koupíte. Ukrývají v sobě prvek překvapení. Vlastně nevíte, co od ní můžete očekávat. Nečetli jste recenze, anotace, nic. Dost možná byste si ji sami nikdy nevybrali, protože usoudíte, že není určená pro vás ...
Přiznávám, chvíli u nás Ema ležela a spala, hledala si k nám cestu. Vždyť čtení o holce a vílách, to nebude to pravé ořechové pro dva kluky, no řekněte! Jenže ... také je tam zmínka o kouzelné knize ... a to nás lákalo.

Jednoho večera najednou přišel její čas a ocitla se na vrcholku knižní hromádky.

Ema je děvče, žijící celý svůj život v sirotčinci. Nikdy jej neopustila, nikdy nepoznala nic jiného.
Nezná své rodiče a vlastně ani netuší, že něco jako "rodiče" existuje. Žije svůj bezstarostný život, spolu s dalšími děvčaty, v zahradě obehnanou vysokou zdí, ve velkém domě, kterému opadává omítka.
Stará se o ně Slečna, která je má všechny moc ráda a která jim předčítá stále dokola jednu a tu samou knihu. Je o hodných a poslušných děvčatech a není tam vůbec žádný kluk.
Ema je jediná z celého sirotčince, kdo vídá malé průhledné víly. Víly poletují kolem, poposedávají jí po ramenou a našeptávají Emě o městě, kam se má zanedlouho na jeden jediný den vypravit. Tak, jako každá dívka ze sirotčince, která oslaví desáté narozeniny. Každá dostane zlatý peníz a vydá se za dobrodružstvím do města, kde nikdy předtím nebyla. Za sladkými bombóny, za lunaparkem ... za zábavou.
No a pak vyrazí i Ema. Jako každá správná knižní hrdinka, která je jiná než ostatní dívky, nezamíří tam, kam zamířily všechny ostatní, ale osud ji přivede do obchodu, kde není jeden jediný bombón, zato jsou tam police plné starých knih. Antikvariát. Ema si vzpomene na tu jedinou knihu, kterou v sirotčinci mají a rozhodne se obdarovat kamarádky knihou novou. Snad ji odpustí, že nedonese lízátka ... odnese si z obchodu knihu v kožených deskách. Knihu, která je prý kouzelná. Knihu, které dorůstají stránky!

Když jsme začali s Hugem číst první stránky a objevily se víly, Hugo zazíval a byl trochu otrávený. Zvonilku nesnáší a tak mu prostě víly k srdci nepřirostly. I mně se ústa otvírala k hlubokému zívnutí. Jak jsem řekl hned na začátku, dva kluci a kniha s vílama, to asi nebude to pravé.
Ale z nějakého důvodu jsme nepřestali a četli dále.
Další večer už byl Hugo pozorný a dožadoval se dalšího a dalšího pokračovaní. Trochu si myslím, že za to mohl sirotčinec. Ten fakt, že jsou zde děti, které nikdy nepoznaly rodiče, Huga zaujal.
Jednou se na to během čtení ptal, zajímalo ho, jak se to těm dětem stalo.
Když chvílemi poslouchala naše Luccha, posmívala se nám, co to čteme za růžovou holčičí knihovnu.
Něco na tom možná je. Ikdyž se paní spisovatelka dušuje, že je kniha určená pro holky i kluky, jako odrostlý kluk jsem měl chvílemi s knihou problém. Sice mě nikterak neurážela, ale měl jsem spousty rýpavých otázek. Třeba to, proč jsou tam vlastně ty víly. Ne, fakt! Ony tam nemají žádný důvod! Jen si tam poletují, usedají na kytičky a něco si špitají. Jinak nic. Klučičího čtenáře akorát tak odrazují. Jó, kdyby to byli skřeti, neřeknu ani slovo, ale víly? ... ccc ;-) A v půlce knihy jsem byl už taky docela nervozní, protože o kouzelné knize tam taky nebylo ani slovo! Jenže to byly jenom moje myšlenky, které se těm Hugovým vůbec nepodobaly.
Hugo si knihu zamiloval a když jsem do postele uléhal unavený a se čtením stávkoval, stejně mě vždycky donutil. Prostě ho zaujala. Styl paní Braunové je čtivý, hezky se asi i poslouchá.
Zničeho nic se i ten příběh zlomil a dospělý kluk byl lapen spodními proudy děje a spolu s malým chlapcem jsem hltal každou větu. Jakoby se autorka přestala zaobírat vatou příběhu a pustila se do toho. No a pustila se do toho pěkně i přeslazeným koncem konče :-)
Druhý den ráno Hugo probudil mámu a začal ji vyprávět o tom, jak kniha dopadla a co všechno se tam stalo. Když se nad tím zamyslím, větší pocty se paní Braunové dostat u Huga asi ani dostat nemohlo. Nepamatuji si, že by mámě další den o nějaké knize kdy vyprávěl ...

Ema a kouzelná kniha
Napsala Petra Braunová
Ilustroval Tomáš Řízek
V nakladatelství Albatros vydala společnost Albatros Media a.s. v roce 2010 (dotisk 1. vydání v roce 2012)
Počet stran 94
www.albatrosmedia.cz

Pro čtenáře od 7 let.

Náhledy na další obrázky nejdete na webu ilustrátora www.rizek-tomas.cz

A protože mě Petra Braunová přesvědčila a protože mám rád ilustrace od Nikkarina, určitě si nenecháme ujít knihu 3333 km k Jakubovi, kde se to vílama hemžit nebude a která vypadá na rize klučičí dobrodružství ;-)

Asi bych se měl hned na začátku mého dnešního povídání přiznat, že mám Petru Soukupovou opravdu rád. Bezvýhradně.
Líbí se mi její styl psaní. Její knihy. Její myšlenky oblečené do slov.
Mám rád tu její .... frackovitost? Ano, to je to správné slovo. To vybočení z řady. Její literární postavy, které jsou tak trapně normální a obyčejné, až je člověku teskno z toho, jak moc se do nich dokáže vcítit. Jak jim rozumí, ikdyž by raději nerozuměl a duševně se srovnával s někým jiným. Lepším.
Občas mě při čtení knih od Petry přepadá divná nálada. Balancuji na pokraji melancholie, divného smutku. Skoro se mi chce říci "deprese". Ale takové té krásné, důvěrné. Těžko popsat. Snad tušíte.
Proto jsem byl nesmírně zvědavý a natěšený, když jsem se dozvěděl o její připravované dětské knize. Upřímně, nešlo mi to moc dohromady. Petra Soukupová a kniha pro děti?
Jasně, stala se mámou, ale to přeci hned nemusí znamenat, že nasedne do sluníčkového autobusu a s vysmátým úsměvem nám bude vyprávět o výletu po krásné pohádkové zemi? No ne?

Ale kdepak :-)
Tak, jak je rozevlátý její účes, tak se zdá rozevlátá i její duše. Nepropadejme panice. Petra Soukupová je ve své nové knize stále Petra Soukupová. Taková, jakou ji známe. Ten píšící fracek, který si jde svojí cestou. A který má co říci i dětem.

Stvořila pro nás devítiletého kluka Berta, který má tak trochu problém sám se sebou, se svým světem.
Rodiče se mu rozvedli, máma si našla nového přítele a aby toho nebylo málo, musí s nimi Bert vyrazit na prázdniny na chalupu. Za Richardovou (to je ten mámin přítel) rodinou.
Richard hned od začátku vypadá jako dobrý chlapík, ale ten, kdo měl někdy co do činění s rozvedenými rodiči a následným novým "tátou", ten ví, jak se Bert asi cítí.
Richard je prostě nepřítel. A je úplně jedno jak moc se snaží a jak moc dobré nápady má. Není to táta. Konec diskuze. Tečka.

Je to prostě tak. Následkem životních okolností není Bert zrovna sympatický mladý hoch. Vlastně je dost protivný a těžko se nám k němu hledá cesta. Jenže my víme proč tomu tak je a i nám kdysi dávno bylo devět let. Zase tu nastupuje ten vypravěčský dar Petry a ikdyž nám ten kluk může trochu lést na nervy, tak ho chápeme. Rozumíme mu.
Čteme v něm jako ve svých vlastních vzpomínkách. A ikdyž bysme mu občas vlepili mírný pohlavek, vlastně ho máme rádi a fandíme mu. Přejeme mu, aby vše bylo zase dobré.
No a pak příjde z lesa Čmuchadlo. Tvor, kterého vidí jen Bert a který mu nastavuje zrcadlo.
Říká malému rozlobenému chlapci, co dělá špatně a že takhle by se chovat opravdu neměl. A Bert ho začne poslouchat a přemýšlet sám nad sebou ...

Ano. Je to tak. Máme tu před sebou další skvělou dětskou knihu s mírnou příchutí malého smutku a s nenásilným zdviženým prstem upozorňujícím, že když se chlapče budeš vztekat a kopat kolem sebe, může se ti stát, že nebudeš moc oblíbeným klukem.
Tentokrát jsem knihu ještě netestoval na svém Hugovi (byl jsem nedočkavý a četl jsem si ji po večerech sám) a tak nemůžu posoudit, jak působí na děti, ale na mě (na přerostlého kluka) zapůsobila hodně. Vrátila mě do mého dětství a do období, kdy jsem nebyl zrovna sympatickým malým klukem.
Jestli mám na téhle knize něco vyzdvihnout, je to autorčin talent utvrzovat mě v přesvědčení, že obyčejné lidské příběhy jsou těmi nejzajímavější příběhy vůbec. Moc krásná kniha!

Bertík a Čmuchadlo

Napsala Petra Soukupová

Ilustroval Petr Korunka

Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. v roce 2014

První vydání, 136 stran

www.hostbrno.cz

Kniha 3333 km k Jakubovi patří k těm knihám, které jsem si v dětské knihovně zapůjčil čistě ze sobeckých důvodu. Ne pro syna, ale pro sebe.
Fascinují mě totiž knihy o lidech, kteří se vydávají na pouť a mám blízko ke knihám, které řeší vztahy otce a syna ... kupodivu ;-) No a tahle kniha to skloubila hezky všechno dohromady. Pouť otce a syna, kteří se vydali na kolech do dalekého Santiaga de Compostela. Na známou pouť Poutníků. Na cestu, při které každý poutník rozmlouvá se svojí duší a nachází skryté.

Tahle knižní pouť je snahou otce, který opustil v mládí svého syna, o znovunalezení cesty k sobě navzájem. Při dlouhém prázdninovém výletě na kolech.
Jaké asi může být putování pubertálního kluka a jeho otce, který jej opustil ve dvou letech?
Naštěstí se nekoná žádné velké drama, žádné srdce rvoucí scény, které by nám mohly naše životní dospělácké zkušenosti napovídat.
Ne. Je to plynulý laskavý příběh, který ubíhá stejně rychle jako jízda na kole.
Jistě, najde se tu spousta třecích ploch jejich vzájemného vztahu, ale je to přeci jen kniha pro děti a jako taková by měla být oblečena do oparu přátelství, lásky a nádějné budoucnosti.
A ona taková je.
Je prostě příjemná a lidská.
Dětsky lidská, s aurou odpuštění a smíření. Bez velkých trápení a slz. A pokud snad někdy smutek v hrdinách převezme svoji vládu, brzy je zase opustí a jejich nebe se vyčistí.
Nemusíme se kvůli čtení téhle knihy propadat do vlastních citů, řešit svoje vztahy s rodiči, můžeme díky této knize prostě jen vyrazit na výlet a číst si pěkný příběh o dvou lidech, kteří k sobě nachází cestu. Jsou na sebe hodní a odpouštějí si. Odhodlaně šlapou do pedálů, v hlavě se jim odvíjí film vlastního života a odkrývají v sobě to, čím skutečně jsou. Poznávají se navzájem, ale poznávají také sami sebe. A přesně o tom všechny ty poutě vlastně jsou.
O sebepoznávání se a odpouštění si.
O nacházení nových podnětů, směrů a nových životních osudů.
Jak jsem už řekl, mám lidská putování moc rád ... a po přečtění téhle knihy bych nejraději nasednul na kolo, vzal s sebou syna a vyrazil. Jen si říkám, zda nejsme ještě moc malí na takovouhle velkou cestu. Nebo snad na velké cesty není ve skutečnosti nikdo moc malý?!
Každopádně díky téhle knize už asi dva týdny sním s otevřenýma očima.
A já sním moc rád. Díky za to!

3333 km k Jakubovi
Napsala Petra Braunová a krásně ilustroval Nikkarin
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2014
1. vydání, 132 stran
www.albatros.cz

Pro čtenáře od 12 let

S tímhle malým skrčkem jsem se setkal už jednou a byl tak laskavý, že mi zpříjemnil podzimní chmury (přečíst si o mém prvním setkání můžete zde: Manolito Brejloun). Proto jsem moc neváhal, když ke mně doputovalo jeho další vyprávění, zalezl do postele a spolu se synem začal nahlas předčítat jeho denodenní dobrodružství.

Bylo to tu zas. Předměstí Madridu a všichni jeho obyvatelé. Stejní jako minule, honící se kolem stromu v parku U Oběšence. Milé a laskavé čtení s humorným okořeněním, ideální pro krátké čtení před spaním.
Hugovi se to moc líbilo a když se unaveně loudal do postele, požadoval toho legračního kluka s andělem na obálce.
Po téhle stránce všechno v pořádku.
Asi to není kniha pro sedmiletého kluka, přesto si v ní našel to svoje. A ikdyž jsou zde úseky, kterým nemohl rozumět, dětská mysl si přes ně udělala pomyslný most a přeskočila zase tam, kde se cítila jako doma.
Ano, ten pojem: "cítit se jako doma", se k téhle tenoučké knize docela hodí.
Příjdete si, jako byste nepřestali číst první díl, jen se vrátili k rozečteným stránkám, nedávno odloženým.
Jenže to je právě to, co mi trochu vadí. Ta zaměnitelnost. Je fajn nasadit si oblíbené pohodlné domáci papuče a cítit se jako doma, ale občas to už může být trochu nuda, když nepřichází nic nového. Najednou tomu chybí ten prvek překvapení, radost z objevování nového.
Jen plujete po stejných obrazech textu, bavíte se, usmíváte se, ale nedostanete žádné nové podněty. Upřímně: je to pořád stejné.

Největší slabinou téhle série je pro mě to, že vychází v útlých svazcích na pokračování.
Nechci řici, že mi to připomíná nastavovanou kaši, ale ono mi to opravdu tu nastavovanou kaši připomíná. Ani jeden díl nekončí tak, aby čtenář pocítil touhu pokračovat. Závěr nevzbudí zvědavost po dalším osudu Manolita, protože tak nějak cítíme, že se mu nestane nic moc zvláštního, co by stálo za další sledování. Zas tu bude děda, zas tu bude Blbeček. Opět tu bude ten příjemný svět malého kluka, který je sice vtipný a milý, ale který neskrývá žádné překvapení.
Ale jak jsem už dnes řekl. Někdy je fajn vlést si do starých pohodlných papučí a cítit se jako doma. Někdy nic víc pro spokojený pocit není potřeba.

Chudák Manolito
Napsala Elvira Lindo a ilustroval Emilio Urberuaga
Přeložila PhDr. Eva Šašková
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o. v edici Omega v roce 2015.
164 stran, vydání první.
www.knihyomega.cz

ukázka z knihy: issuu.com

Protože tetelící se vzduch nad obzorem tak trochu naznačuje, že se blíží léto, dýchla na mě v dětské knihovně atmosféra velkých letních prázdnin a s tím spojené dobrodružství.
Jakoby ta kniha do mé náručí sama skočila a křičela:
"Vem mě! Vem si mě! To já mám v sobě to, co Hugo chce poslouchat!".
Hugo se totiž chystá na svojí velkou cestu a je potřeba se náležitě naladit.
Takže nakonec skočila kniha v batohu a vysypávala do něj svá písmenka už po cestě domů ... až tak byla nedočkavá a natěšená, kterak nám prozradí své příběhy.

Jmenuje se to Cestování s Velrybou a naštěstí to není tak, jak to vypadá. Ne, nikdo nenacpal velrybu do kulátého akvárka a nevyrazil s ní k babičce.
Je to všechno jinak.

Rodina Zelníčkova je taková běžná rodina. Je jich jak psů (i se psem) a jejich hlava rodiny (máma) sní svůj sen o moři. Jenže když je vás jako psů, dost těžko se na cestu k moři šetří.
Tak si máma tiše sní o moři dál a moc nepočítá, že kdy uslyší to zasyčení, které je normálně slyšet, když se slunce při západu ponoří do slané vody. Jenže!
Někteří tátové jsou Superhrdinové a s pilkou a kladívkem umějí zacházet už od kolébky.
Nějakou dobu ze z uzamčené stodoly ozývají divné zvuky, z domácností mizí různé věci a jednoho dne ... "Tradá, překvapení!".
Dveře se otevřely a ve stodole stojí ohromný nákladní vůz, který už nebyl nákladní, protože měl na korbě postavený domeček s okny a dveřmi a byl propojený s kabinou řidiče. Byl to vlastně obytný vůz a vypadal zvláštně. Každé okénko jiné, dveře na kliku, vzadu balkónek s truhlíkem a v něm begónie. Sen všech cestovatelů s dětskou duší.
Rodina pokřtila svůj nový domov na kolech jménem Velryba, nastěhovala se do jejího břicha a vyrazila na výlet. Na výlet po Evropě, s pytlem brambor a hlavou plnou snů.

A protože máma o douhé cestě snila už dlouho, tak celý svět znala z knih a vyprávění a věděla, kde je jaké muzeum a kde je jaký zámek a kde se kdo narodil a kde je co potřeba zkouknout.
No a my se to vše cestou dozvídali spolu s dětmi a navštěvovali s nimi známá i neznámá místa a užívali si koupání ve zpěněných vlnách. Prostě příjemný rodinný cestopisný příběh s trochou poučení, ale hlavně s tím vzrušujícím nádechem dobrodružství a radostným ujištěním, že sny jsou na světě od toho, aby si je člověk plnil.

Když jsem se Huga po dočtení ptal, jak se mu kniha líbila, jen s úsměvem zvedl palec, jako že dobrý. A že se těší, až se i on vydá do světa.
No tak šťastnou cestu, synku! ;-)

Cestování s Velrybou
Napsala Eva Papoušková
Ilustrovala Zuzana Rusínová
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2014
Vydání první, 107 stran
www.albatros.cz

Pro čtenáře od 8 let

Anotace nakladatele:
„Tati, co je vlastně smrt? Je to tvoje kosa?“ zeptá se jednoho dne pana Smrtky jeho malá dcerka. A on se rozhodne poslat ji do světa, aby se tam naučila všechno podstatné o životě. Ale jak má jít malé děvčátko ve velkém světě vlastní cestou, aniž by přitom ztratilo samo sebe? A co si má počít s tátovou velikánskou kosou? Naštěstí se brzy ukáže, že stačí mít oči dokořán a pořádně se dívat kolem. A tak černou kutnu nahradí po pádu do kbelíku se žlutou barvou veselé šaty, které jsou den ode dne kratší, jak je děvčátko s kosou den za dnem větší a dospělejší. A z otcovy kosy se může stát třeba i houpačka.
Okouzlující příběh pro malé i velké podtrhují půvabné koláže Dorothee Schwabové.
Kniha získala Cenu města Vídně za literaturu pro děti a mládež (2010) a byla nominovaná na Čestnou listinu IBBY (2012).

Mám rád divné knihy. Divné jak obsahem, tak ilustrací. Mám rád lidi, věci i zážitky, které se vymykají běžnému standardu a ukazují nám jiný pohled na svět. Ukazují jiný výhled z okna, tak nepodobný klasickým kulisám, které nám (díky předčítání knih) představovali naši rodiče.
Prostě mám rád moderní současné dětské knihy, právě pro tu jejich jinakost.
Pro jejich sebedůvěru, odvahu a nadšení. Ale musí to mít své opodstatnění.
Nesmí se mi stát, že anotace knihy mi příjde napínavější a výmluvnější, než samotný příběh.
Že text je zastíněn ilustrací. Nemám rád, když ilustrace neplní roli průvodce a partnera textu, vypadá jako umělecké dílo, ale příběh samotný pokulhává. Text je jen doplněk, stává se tak trochu chaotickým a mírně nesmyslným. Stává se vatou. A leckdy, díky grafické úpravě a umístění, težko čitelný. To rád nemám, opravdu ne.
No a právě toto se mi dnes stalo s touto knihou.

V knihovně mě zaujala na první pohled.
Doma mě zaujala i na pohled druhý. Přišla mi krásná, neotřelá, jiná. Takový ten druh ilustrací, o kterých by moje máma řekla, jaké že jsou to patlanice, ale když se na obrázky člověk zaměří, uvědomí si, kolik práce, umu a talentu obsahují ... a jak jsou hravé.
I Hugovi přišly pěkné, samozřejmé a blízké. Přirozené.

No, ale co příběh?
"Hugo, tak jak se Ti kniha líbila."
"Pěkná!"
"A o čem byla?"
... pokrčení ramen, zamyšlení a bezradný výraz.
"Byla divná, tati"
"Copak je na ni divného?"
"Já nevím, co ta holčička dělala ... a má ošklivé jméno."

Ikdyž z anotace vím, co bych v této knize měl nalést, vlastně to v ní nenalézám. Příběh, plynulost, ponaučení? Vím, že existují nonsensové knihy, máme doma jednu velkou Holku, která nonsensový svět miluje, ale tohle nebude ten případ. Jakoby někdo nadšeně začal vypravovat příběh, nadechoval se k vyvrcholení a blížil se k té vyšperkované pointě a ... otočil stranu a najednou mluvil o jiné věci. Utnul děj, zanevřel na něj. Nesoustředěně pozapomněl, o čem nám vlastně vypráví a hned nás chtěl obdarovat zážitkem dalším. Takové to "mám v hlavě tolik věcí a tak málo místa a času". Chvílemi se snad i o rým snaží, možná jen pro to, aby vyzkoušel, jak to bude znít. A pak příjde konec. Člověk nakukuje, zda se ještě vzadu něco neskrývá, ale skrývá se tam jen vtipné představení autorů.
Tak bolestně mi tam chybí pointa? Ponaučení? To zamyšlené, něžné povzdechnutí "ach" a pohlazení obalu, přitisknutí k hrudi?
Přišel jen pocit zmaru z nevyužitého příběhu, který mi přišel tak nápaditý a nádějný.
Možná mám jen problém s oceněnými knihami. Nedokážu jim odpustit, že přes všechnu tu honosnost, jinakost a uměleckost zapomínají na jednu věc. Že jsou určené pro děti a přes všechnu tu svojí hravost a vyjímečnost by neměly zůstat prázdné. Nejde přeci jen o to list papíru zaplnit barvami, mělo by jít i o to, zaplnit ten papír i myšlenkami ... a to mi tu dnes trochu chybělo. Je mi to líto :-(

Děvčátko s kosou
Napsal Michael Stavarič
Ilustrovala Dorothee Schwab
Z německého originálu Die kleine Sensenfrau přeložila Michaela Škultéty
Vydalo nakladatelství Portál, s.r.o.
40 stran, vydání první, 2015

www.portal.cz

Někdy to tak prostě příjde, že ve výkladu sedí medvěd, spiklenecky mrkne na kolemjdoucího dědu a ten si jej vezme s sebou domů, aby pak spolu mohli sedět tiše proti sobě, hezky si spolu mlčet, ale přesto si říci spousty věcí.

Někdy to tak prostě příjde, že má medvěd medvídka na spaní a malá děvčátka z rodinných blogů se ocitnou ilustrované v krásné obrázkové knížce.

Někdy to tak prostě příjde, že se sejde parta lidí, slovo dá slovo a začnou spolu vydávat knihy pro děti. Jen tak. Asi pro radost.

A ta radost je v téhle knize nakažlivá, šíří se dál a dál, běží jako liška a hladí po duši, přestože neradí ani nepoučuje. Jen se prostě raduje.
Skáče ze stránky na stránku a kouzelnými barevnými pastelkami Andrei Tachezy vytváří svět Johana, medvěda který žije u dědy a vytváří svět dědy, který žije u Johana.

Někdy to tak prostě příjde, že čtenář dočte příběh a není schopný o něm někomu dalšímu něco rozumného říci. Jen si tak zasněně povzdechne, pousměje se a jde s dobrou náladou spát. Ráno se probudí, na stolku uvidí dočtenou knihu, opět se pousměje a s dobrou náladou jde do práce.

Někdy to tak prostě příjde, že vám medvědi prozradí spousty myšlenek, ikdyž vám neřeknou vlastně vůbec nic. No ... snad mě chápete ;-)

Něco ti povím, Johane
Napsala Klára Pondělíčková (blog)
Ilustrovala Andrea Tachezy (web)
Vydalo Hogrefe - Testcentrum pro nakladatelství Běžíliška (web)
Vydáno v roce 2014
Formát 16 x 16 cm, 52 stran

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu a já musím říct, že na tom asi i něco bude.
Nebo jak jinak si mám vysvětlit Hugovo zaujetí nad zápiskami do svého Čtenářského deníku?
Takže dnes vám spolu (já a Hugo) rádi představíme knihu, kterou přečetl on mně ...

Já jen dodám, že je to snad první kniha, kdy Luccha vyděšeně pozvedla jedno obočí a nevěřícně se ptala, jestli ta kniha opravdu skončila tak, jak si myslí, že skončila. Ano ... !
Tato krásná a lidská kniha končí jinak, než naprostá většina knih. Možná tam na konci je jistá malá naděje, ale něco uvnitř nás nám našeptává, že tentokrát to bude trochu jinak.
Nenechte se odradit. Nechte se dojmou!

Anton a Jonatán
Napsal Jostein Gaarder, ilustroval Akin Düzakin
Z norského originálu Anton og Jonatan přeložila Jarka Vrbová
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2014
1. vydání
Pro čtenáře od 7 let

www.albatros.cz

Jsou světy, kterým sluší sněhová peřina a lesy jsou tam tak hluboké, že i vítr v nich raději potichu šeptá. Jsou to lesy obklopené vysokými horami z jedné strany a studeným mořem ze strany druhé. Je to prostě vzdálený svět, ve kterém si každé dobrodružné dítě skoro ihned představí nějakého statečného a statného Vikinga, o kterém už párkrát ledasco slyšelo. A je to skutečně tak. V téhle pohádkové knize jeden Viking bydlí.

Jmenuje se Tappi, je velký a břichatý a zpívá tak, že se všichni jeho kamarádi a sousedé dávají na úprk, jakmile uslyší první tóny jeho písničky. Jen trollové bystří uši, protože zpívat si před nastávající zimou může jen člověk šťastný. Člověk, který má spíž plnou zásob.
Tappi skutečně šťastný je.
Je na světě rád a svojí radost umí předat i svým malým čtenářům.
Ukazuje jim, že člověk hodný a laskavý má kolem sebe kamarády, kteří mu kdykoliv pomůžou a mají ho rádi. Protože kamarádi jsou tu přeci od toho. Abysme je měli rádi.

Když zlý Surkol uvězní Tappiho kamaráda kdesi daleko v zámku na Bludném ostrově, nedá se nic dělat, Tappi se musí vydat na záchranou výpravu.
A rozhodně se na cestu nevydá sám ...

Pár večerů jsme mu s Hugem dělali společnost, doprovázeli ho na daleké cestě a každý den před spaním si přečetli jedno jeho dobrodružství. Na můj vkus to bylo sice dobrodružství jednoduché a předvídatelné, bylo ale laskavé. Nestresující a nevzbuzující obavy o hlavního hrdinu. Pro mého Huga to byl ale knižní kamarád dle jeho gusta. Našeptával mi a vyptával se, kudy všudy to ještě půjdou. Hádal, jak asi vězně osvobodí, kdo jim ještě bude stát v cestě. Netrpělivě pokukoval na další stránky, zda obrázek nenapoví, co dalšího nás čeká, čím nás příběh překvapí. Bral si ponaučení z toho, že se nevyplácí naštvat trolla a že světýlka nesmí vyhánět z lesa, protože jsou to malé víly, které stráží poklad. Vzpomněl si na světlušky z léta a litoval toho, že nevěděl o pokladu. Hned by jej prý chtěl hledat.
Prosil o další pokračování a bylo vidět, že se pan Mortka trefil do jeho chlapeckého srdce, že zná své čtenáře a ví, co se jim líbí.
Sedmiletí kluci jsou přesně ti kluci, kteří se chtějí vydat do Šeptajícího lesa a sledovat otisky kopítek Chichotka, největšího přítele Tappiho.

...
Už nějakou chvíli tu za počítačem přemýšlím nad tím, jak zakončit toto mé povídání. Jak doporučit rodičům malých dobrodruhů, aby před spaním vytáhli právě Tappiho a seznámili je navzájem.
A pak jsem si vzpomněl na naší nedávnou návštěvu Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě.
Zavítali jsme i ke stánku Nakladatelství Host a tam náš Hugo objevil další knihu s Tappim a Chichotkem, která vyšla před pár dny. Ihned po ní zatoužil a chtěl si ji odvéz domů. Řekněte ... jakou další pochvalu by asi tak autor dětských knih mohl chtít? Jak mu více dát najevo své sympatie, než tak, že jsme si ji přidali na seznam knižních přání pro Ježíška? ;-)

Příhody Tappiho ze Šeptajícího lesa
Napsal Marcin Mortka, ilustrovala Marta Kurczewska.

Z polského originálu Przygody Tappiego z Szepczącego Lasu přeložila Barbora Gregorová.
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. roku 2015
První vydání. Počet stran 188.

Pro čtenáře od šesti let.
Tímto bych rád poděkoval Dětskému oddělení naší knihovny, za to, že nakupují nové hezké knihy :-)

Mimochodem, Tappi a jeho kamarádi mají i svoji českou stránku plnou dětské zábavy, tak se mrkněte: www.tappi.cz

Už nějakou dobu jsme o sobě věděli.
Já a Justýnka (a její asistenční jednorožec).
Pomrkávala po mně různě po internetech a nenápadně vykukovala v reklamních historiích navštívených stránek virtuálních knihkupectví. A já ji v myšlenkách sliboval, že si na ni někdy čas udělám a to i přesto, že se tváří jako kniha pro malé holčičky v baletních sukénkách.
Mám totiž rád jednu z jejich matek, ilustrátorku Lénu, líbí se mi její barevný kreslený svět a občas k ní zajdu neviděn na návštěvu. Potajmu. Protože ... buďme k sobě upřímní, přeci jen je to trochu holčičí svět plný víl, jednorožců, kytiček ve vlasech a divných ofin. Nic moc extra zajímavého pro fousatého chlapíka a jeho syna, který žije ve snovém světě plného zombíků a kostičkovaných krajin Minecraftu.
Jenže znáte to. Když je vám nějaká kniha předurčena, ona si k vám cestu stejně najde.
A tato cesta k mužskému čtenáři je v pravdě Vánoční ...

Na našem velikém náměstí se objevil vánoční stromeček.
Stromeček ozdobený přáním lidí z dětských nebo azylových domovů. No a jedno z těch přání byla touha neznámé dívky po Justýnce a asistenčním jednorožcovi.
Nebylo nad čím přemýšlet. Jaké další znamení bych asi tak chtěl vidět? Strčil jsem tohle malé dívčí přání do zadní kapsy u kalhot a navštívil knihkupectví.

Večer, když už doma všichni spali, jsem opatrně položil knihu na stůl a list po listu obracel stránky. Něžně, aby nebylo poznat, že někdo nakukoval. Já vím, je to dárek, nemá se to ... ale určitě to znáte.
Někdy tomu nejde zabránit. Otevřete první stranu, otočíte list ... a jste tam.
Padnete do toho zvláštního světa knihomolů přímo po hlavě a jste ztraceni, zatouláni. A že se v téhle knize zatouláte a ztratíte rychle, to vám můžu slíbit! Protože pokud opravdu existují brány do říše Fantazie, tak je to právě tahle kniha. Bezdebat!

Hele ... jako na rovinu. Je to samý nadýchaný obláček, jednorožec, duha, okatá holka ... sladké je to tak, že si po dočtení musíte důkladně vyčistit zuby před spaním, aby při další návštěvě u zubaře nebyl průšvih ... ale!
Ale je to prostě skvělé! Milé, něžné a tak parádně dětsky chytré, až je z toho člověk v úžasu.
Justynčina první cesta do světa Fantazie je tak skvěle popsaná, že si můj sci-fi mozeček představuje dětský Matrix rozpitých barev a rozpouštějícího se světa. Holčička na halucinogeních houbičkách, ale tak bravůrně pochopitelná až i dospělákovi prostě dojde, že tohle všechno v sobě ta malá dětská stvoření odnepaměti mají. Ty brány do jiných světů. Teleporty do krajin pastelkových obrazů.
Autorka Kateřina a ilustrátorka Léna jsou ve své mysli stále malými dívkami a dovedou čtenáře doprovodit tam, kam dospělý člověk podvědomě celý život touží se dostat. Tam, kde jsou malé děti jako doma.
Do světa za zrcadlem, o kterém vyprávěla už malá Alenka. Protože ten svět tam je a někteří lidé o něm umí vyprávět, i když vyrostou. Odloží své tělo spisovatelky nebo malířky, převtělí se do kůže opravdového jednorožce a vodí naše děti do světa, který si sami můžou vymyslet. A co víc. Pokud opravdu chceme, odvedou tam i nás, jejich rodiče. Otevřou nám v hlavě tu bránu, na kterou jsme možná mnozí už dávno zapomněli a umožní nám navštívit svět, který jsme kdysi dávno ve školce vytvořili těmi tupými tlustými pastelkami, které jsme si navzájem půjčovali ...

Pokud by pod letošním vánočním stromkem měla být jen jedna jediná kniha, přimlouvám se za to, aby to byla právě tato. Protože to není obyčejná kniha ... ona je to kouzelná kniha.Opravdu! Nekecám! Ještě teď mám závrať z toho letu na hřbetě asistenčního jednorožce ;-)

Justýnka a asistenční jednorožec
Napsala Kateřina Maďarková a ilustrovala Léna Brauner.
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2017
1. vydání, 94 stran
Pro čtenáře od 7 let

Moje a Hugova čtenářská cesta se pomalu a jistě rozděluje, došli jsme spolu až na onu pomyslnou křižovatku věku, vkusu a zájmu o čtení.
Já si i nadále jdu svojí přímou cestou za dalším a dalším knižním příběhem, on si však vybírá cestu jinou, křivolakou, cestu s minimem knížek. Když už se na jeho stole nějaká objeví, je to jen četba z nutnosti, to jen aby si měl co zapsat do školního povinného čtenářského deníku.
A většinou je to kniha mému oku nelahodící, kniha, která již nemá tu moc nás znovu čtenářsky spojovat. Jistě ... je mi to líto, ale nechávám ho jeho svobodné vůli, vím, že nemá smysl nutit ... jen občas mu něco podstrčím, doufaje, že to probudí jeho přirozenou zvědavost.

Nedávno jsem to zkusil s Prašinou.
V rozhlase jsem zaslechl rozhovor s jejím autorem a když přiznal vliv Jaroslava Foglara na svůj život a tvorbu, zbystřil jsem a domů nám Prašinu pořídil.
Zprvu jsme si ji četli společně. Já četl a Hugo poslouchal.
Však vyrostl mi, kluk jeden, a předčítající táta před spaním už není tak cool, jako podesáté puštěná jedna a ta samá písnička :-)
Nevzdal jsem to však a knihu mu nechal na nočním stolku.
Dokonce do ní i občas nakouknul a docela se mu líbila, ale hrozící pětka ze čtenářského deníku jej donutila sáhnout po krátkém prostoduchém příběhu z Minecraftu a více se k Prašině nevrátil.
Bylo mi ji líto. Prašiny. Jak se na ní v dětském pokoji práší.
Tak jsem si ji odnesl na noční stolek svůj.
A dobře jsem udělal!

Nemám vůbec problém číst romány pro starší děti, právě naopak, sám se dodnes cítím jako nedospělý chlapec a tak jsem se do Prašiny mohl začíst bez předsudků a dospělého studu. Tak moc jsem byl potěšený, když si mě kniha hned zkraje získala svojí atmosférou a že její děj měl rychlý a napínavý spád, který udržel mojí pozornost až do poslední stránky.

Uprostřed Prahy se již od nepaměti rozléhá čtvrť s názvem Prašina a ta čtvrť je jiná, než všechny městské čtvrtě ostatní. Není to jen tím, že je ponurá, chudá a ošuntělá, je to hlavně tím, že v naší přetechnizované době je to místo, kde nefunguje vůbec nic elektrického. Jakoby někdo vytáhl zástrčku ze zásuvky a už jí nemůže dát nazpět.
Světlo jen plynové a teplo jen z kamen.
Svíčka je věrným přítelem do noci.
A i přesto, že zde nechytnete žádný signál mobilního telefonu, žijí zde lidé, o kterých se říká, že myslí tak trochu naopak.
Žije tu i děda našeho hlavního hrdiny, který se záhy se svými dvěma kamarády, dívkou a chlapcem, chtě nechtě musí pustit do zachraňování světa.
To proto, že se Prašina začne rozšiřovat o ulici dál a dál a nikdo neví, zda si vezme jen blízké sousedství, nebo celou zemi.
Někdo její rozpínání musí zastavit a budou to právě tyto tři děti, které se o to musí pokusit.
Příběh je to jednoduchý, ale hravá slova utíkají temnými uličkami tak napínavě a poutavě, že vzniknuvší bludiště vět dává dohromady nádhernou mapu světa tak nápaditého, že otevřená duše čtenářova radostí zaplese.
Obzvláště, pokud je to duše vychovávaná ve Stínadelských uličkách.

Tempo vyprávění je neúnavné a energické, se zápletkami sice možná trochu předvídatelnými, ale přesto i tak uvěřitelnými a napínavými. S originální kulisou a málem že steampunkovým záhadným strojem.
Je mi opravdu líto, že se ten můj dospívající kluk nepřekonal a nevzal tuhle knihu do ruky na delší dobu. Mohl v ní najít přesně tu správnou dávku dobrodružství, které každé dítě v tomhle věku potřebuje. Ale já to nevzdávám!
Hoši od Bobří řeky u něj sice neuspěli, ale tahle současnější kniha by to nakonec zvládnout mohla!
Jdu ji nenápadně zase položit tam na jeho noční stolek, vedle oblíbeného rádia, kterému vytáhnu šňůru ze zásuvky ;-)

Prašina
Napsal Vojtěch Matocha, ilustroval Karel Osoha.
Vydalo Nakladatelství Paseka s.r.o. v roce 2018.
Vydání první, 264 stran.
Určeno pro čtenáře od 9 let.

K zakoupení zde: www.paseka.cz

To, že jsem nekritickým obdivovatelem knih Jaroslava Foglara není žádné tajemství a nikoho to v mém případě asi ani nepřekvapí.
Možná proto, že jsem se stal přerostlým klukem s věkem začínající na čyřku a otcem desetiletého syna, na mě přišlo období, kdy jsem se ke knihám pana Foglara opět vrátil.

Možná pro ty vzpomínky, možná pro tu svojí snahu předat jeho knižní dobrodružství dál.
Ať už je důvod jakýkoliv, užívám si toto své období s chlapeckou radostí a nadšením.
Poslouchám staré načtené (ale k mému překvapení zkácené) audioknihy, pročítám své klukovské výtisky a pomocí Aukra a antikvariátu si kompletuji sbírku o vydání první či vydání, které ještě nemám.
Moje milá má určitě radost, že jsme si museli pořídit novou knihovnu, abych vedle sebe mohl mít třebas čtvero vydání Hochů od Bobří řeky a tak podobně :-)
Začal jsem si žít Modrý život, cestovat po stopách Foglarových knih a pomalu a jistě lovit 13 bobříků.
Život prý má být hra ... a tak si hraju.

Tohle krásné sychravé ráno jsem odložil další dočtenou foglarovku a to Poklad Černého delfína. Ikdyž jeden výtisk doma mám už od dětství, tentokrát jsem si pořídil vydání první a s nadšením se začetl do knižní podoby takové, jakou ji v rukou měli malí čtenáři v roce 1966.
Voní stářím a prachem a zažluté listy dělají z knihy malý poklad, nalezený v antikvariátu.

Je to zvláštní. Vím, že jsem knihu před necelými třiceti lety četl, ale podrobnosti se již dávno ztratily v mírně šedých vousech a jemných vráskách mého obličeje.
Pamatuji si jen hrubý námět, zápletku se ztracenou kronikou, ale to je tak vše.
Proto jsem při čtení přímo nadšený. Cítím se, jakobych četl novou knihu od pana Foglara a to po tak dlouhé době člověka opravdu zahřeje u chlapeckého srdce.
Ten hřejivý pocit novosti je určitě způsobený i tím, že knihu čtu jako dospělý a vnímám při četbě jiné věci, něž jaké jsem vnímal jako dospívající kluk.

Samozřejmě si musím všimnout, že kluci nechodí do skauta, ale do turistického oddílu, ale o to víc mám tuhle knihu rád, protože i já byl místo kluka, chodícího do skauta, malým pionýrem. S osvícenou vedoucí, která z nás hned od začátku udělala turistický oddíl. Takže se na stránkách knihy cítím jako doma :-)
Cítím se v ní jako doma i proto, že tenhle Foglarův styl znám.
Nemyslím to vůbec zle, vlastně to na něm mám rád, ale i zde pan Foglar "vykrádá" sám sebe a člověk v tomto případě čte znovu ten samý příběh, který již dříve v různé obměně četl, jen s jinými kluky a s jinou zápletkou.
Pod junáckou vlajkou, Hoši od Bobří řeky, Poklad Černého delfína ... dost si podobné knihy o chlapeckém oddíle, s podobnými starostmi, hrami a oddílovými schůzkami.
Ale jak říkám, není to na škodu, ba právě naopak. Když má člověk k něčemu blízko, rád si o tom čte znovu a znovu, jen s drobnými změnami a s novými prvky chlapeckého dobrodružství.
A těch dětských dobrodružství je tolik, že se to jen tak neomrzí.
Na rozdíl od jiných Foglarových knih, zde není až takový důraz na estetiku vysportovaných těl a na až skoro neuvěřitelnou chrabrost, čestnost a nepřirozenou éteričnost mladých kluků, ikdyž samozřejmě i zde se najde vzor ctnosti, který je dáván za příklad. Ale není to tak na sílu, tak do očí bijící. Chybí zde taková ta typická, až skoro nábožná úcta ke vzoru, to nepřirozené zbožňování kamaráda, které v jiných Foglarových knihách způsobí dospělému čtenáři pozdvižené obočí a mírný ironický úsměv.
Možná právě proto by Poklad Černého delfína měl šanci zapůsobit i na dnešní děti, protože kniha není stylem a dějem tak moc "stará" jako knihy předešlé. Reálie jsou pro dnešního kluka již uvěřitelné a příliš se neliší od fungování dnešních skautských oddílů.

Jsem moc zvědavý, zda se nakladatelství Albatros chystá vydat znovu i tuto knihu, protože si opravdu myslím, že si to zaslouží. Rád bych ji ve své sbírce uvítal i v současném vydání, s novými moderními ilustracemi.
Takovými, jaké můžeme objevit v nově vydaných Hochů od Boří řeky a právě vycházející Chatě v Jezerní kotlině. Nově vydávané Foglarovky jsou totiž po všech stránkách skvosty a ta péče a úcta k Foglarově dílu ze strany nakladatelství Albatros je na nich opravdu znát.

Poklad Černého delfína
napsal Jaroslav Foglar, ilustroval Milan Zezula.
Vydalo nakladatelství Blok v Brně, roku 1966
Vydání první, stran 151, náklad 37 000 výtisků.

Byť je dnes sobota, probudil jsem se nečekaně brzy ráno ... tak, jakobych měl jít do práce.
Přikrytý psem a pod hlavou kočku, nechtělo se mi vylézat z postele a nechtělo se mi spát.
Právě rozečtenou knihu mám v jiném pokoji, daleko mému akčnímu rádiusu.
Inu zašátral jsem kolem sebe a popadl první knihu na dosah, kterou jsem ještě nečetl.
Nahmátl jsem dětskou knihu Kluk na větvi, kterou jsem si již podruhé zapůjčil v knihovně, však napoprvé na ni nebyla nálada a já ji neotevřenou tehdá zase znovu vrátil.
Tentokrát ji nepřečtenou nevrátím ...

Načechral jsem si kočku pod hlavou, pohodlně se uvelebil a začal číst ...
... a skončil jsem za pár hodin na poslední stránce.
Teda děcka, tahle se mi opravdu líbila ... krása!

Opuštěný kluk Johan, který sám žije v lese, má kolem sebe nashromážděné vyhozené knihy, posbírané různě opuštěné po městě. Tak rád by objevil, co se v nich skrývá, jaký svět mu můžou představit, protože tuší, že by se konečně necítil tak sám.
Jenže ... neumí číst! Nikdo ho to nenaučil a jeho rodiče jsou pryč, na silnicích se stávají strašlivé nehody.
Chtěl by do školy, jenže když půjde do školy a oni tam zjistí, že jeho domovem je les a jediným přítelem rezavá veverka, pošlou ho do dětského domava a bude konec svobody, bude konec radosti.
Nemusíme se však bát, opuštěná dítka v knihách nebývají opuštěná dlouho a zanedlouho se Johan seznámí s divným chlápkem bydlícím nedaleko smetiště, který nemá rád lidi, nemá rád děti, ale miluje knihy, které má naprosto všude.
A dítě, které neumí číst, no to snad ani není možné, kam ten svět spěje!
Netrvá to dlouho a klučík je přihlášený do školy, podivný pán se vydává za jeho otce.
Teď už kluku neotravuj, běž si do svýho lesa, já si jdu číst.
Jasně, jaký by to byl krásný život samotáře bez ostatních lidí, jenže ředitelky jsou hezké ženy a divný pán se poprvé zamiluje a poprvé píše milostné dopisy.
Neopomene zmínit zkažený dech své milované a její mírnou nadváhu, protože jak se dočetl v knihách, ženy mají rády upřímnost.
A ani Johan se nemá zle, nachází si první kamarádku a ve školní jídelně vaří naprosto skvěle, byť si ostatní děti myslí něco jiného ... očvidně si nikdy nemusely vařit sami jídlo, které nalezli v popelnici ;-)
Jen tři starší kluci ze školy způsobují mračna v dětské duši a schyluje se k velkému rozuzlení osudů všech zůčastněných ...

Teda páni, to bylo tak hezké ráno, že mám chuť si to zítra zopakovat ;-)
Mrkněte se na to, je to vážně super!
Něco vzdáleně podobného Pipi dlouhé punčoše, jen bez pih a střapatých copánků ...

Kluk na větvi

Napsal Danny Wattin, obálku ilustroval Nikkarin.
Ze švédského originálu Pojken i trädkojan přeložila Helena Matochová.
Vydalo nakladatelství Albatros roku 2016
1. vydání, 169 stran.
Pro čtenáře od 9 let.

www.albatros.cz

Jiří Trnka - Zahrada

Robert Louis Stevenson .:. Pirát a Lékárník

Ivona Březinová - Johanka z parku

Pavel Čech .:. Velká knižní záhada

Elvira Lindo .:. Manolito Brejloun

Petra Braunová .:. Ema a kouzelná kniha

Petra Soukupová .:. Bertík a Čmuchadlo

Petra Braunová .:. 3333 km k Jakubovi

Elvira Lindo .:. Chudák Manolito

Eva Papoušková - Cestování s Velrybou

Michael Stavarič .:. Děvčátko s kosou

Klára Pondělíčková .:. Něco ti povím, Johane

Jostein Gaarder .:. Anton a Jonatán

Marcin Mortka .:. Příhody Tappiho ze Šeptajícího lesa

Kateřina Maďarková .:. Justýnka a asistenční jednorožec

Vojtěch Matocha - Prašina

Jaroslav Foglar .:. Poklad Černého delfína

Danny Wattin .:. Kluk na větvi